Měření makroekonomické výkonnosti, HDP, národní a disponibilní důchod, makroekonomický čtyřúhelník.

Problém dvojího počítání a přidaná hodnota

V poznámkách je princip ilustrován řetězcem surovina → podnikatel vyrobí finální produkt → prodá. Aby se hodnota suroviny nezapočítala dvakrát, sleduje se přidaná hodnota v každém stupni výroby:

Součet přidaných hodnot ve všech stupních výroby se přesně rovná hodnotě finálního výrobku. To je podstata produkční (výrobní) metody měření HDP.

HDP vs. HNP (územní vs. národní princip)

I když poznámky pracují primárně s HDP, pro úplnost je vhodné odlišit:

Vztah lze zapsat jako:

Poznámka: rozlišení HDP/HNP je standardní teorie oboru; vlastní poznámky studentky toto téma jen zmiňují názvem („Makroekon. výkonnost, HDP, HNP“), proto je zde doplněno obecně platnou teorií.

Metody měření HDP

HDP lze měřit třemi způsoby, které musejí (ze své podstaty účetní rovnosti) dát stejný výsledek. Poznámky detailně rozpracovávají dvě hlavní – výdajovou a důchodovou.

1) Výdajová metoda – „kolik jsme utratili?“

Sčítá výdaje všech subjektů, které v ekonomice nakupují finální produkci. Vstupují do ní domácnosti, firmy, stát a zahraničí:

kde:

Výdajová metoda odpovídá na otázku „kolik jsme utratili?“ – sčítá poptávkovou stranu ekonomiky. Stejný tvar výrazu se objevuje i u agregátní poptávky (AD = C + I + G + NX) a u keynesiánského výdajového modelu hledání rovnovážného produktu.

2) Důchodová metoda – „kolik jsme vydělali?“

Měří HDP jako součet všech důchodů plynoucích vlastníkům výrobních faktorů. Logika: co někdo na produkci vydělá, je z druhé strany něčí výdaj. Postup vede přes národní důchod (NI), k němuž se přičtou položky, které nejsou důchodem výrobních faktorů:

kde:

• NI = národní důchod (součet důchodů – viz dále),
• a = amortizace / odpisy (opotřebení kapitálu – „hrubost“ v HDP),
• Tn = čisté nepřímé daně = nepřímé daně (např. DPH) − dotace.

Mezikrokem je čistý domácí produkt (ČDP), který vznikne odečtením odpisů od HDP. Důchodová metoda odpovídá na otázku „kolik jsme vydělali?“.

3) Produkční (výrobní) metoda

Sčítá přidané hodnoty všech výrobců napříč odvětvími (viz výše). Je založena na tom, že součet přidaných hodnot = hodnota finální produkce. V poznámkách je obsažena implicitně přes vysvětlení dvojího počítání.

Tři metody jsou tři pohledy na totéž: produkt = výdaje = důchody. Tato trojí rovnost je základem celé soustavy národních účtů.

Nominální vs. reálné HDP a deflátor HDP

Aby šlo srovnávat výkon v čase, je nutné odlišit cenové a objemové změny:

Díky reálnému HDP vidíme reálný pohyb ekonomiky – tedy zda vzrostla skutečná produkce, nebo jen ceny. Přepočet mezi oběma zachycuje deflátor HDP:

Deflátor zahrnuje ceny všeho, co se u nás vyrobilo, a protože se každoročně mění struktura výroby, jde o cenový index s proměnným košem (na rozdíl od indexu spotřebitelských cen CPI s fixním košem).

Od HDP k disponibilnímu důchodu – soustava důchodových agregátů

Jednotlivé agregáty na sebe navazují jako „kaskáda“: z hrubého produktu postupně odečítáme/přičítáme položky, až dojdeme k tomu, kolik nakonec zbude domácnostem k užití.

Národní důchod (NI)

Národní důchod je součet všech důchodů (před zdaněním), které plynou vlastníkům výrobních faktorů za jejich účast na tvorbě produktu. Slovo národní zdůrazňuje, že jde o důchody připadající výrobním faktorům (national income).

Skládá se z těchto složek:

Jde tedy o součet všech důchodů před zdaněním. Národní důchod je vlastně produkt nahlížený z příjmové strany – proto z něj zpětně dostaneme HDP přičtením odpisů a čistých nepřímých daní (HDP = NI + a + Tn).

Disponibilní důchod (YD)

Disponibilní důchod je ta část důchodu, se kterou mohou domácnosti skutečně volně nakládat – tedy poté, co odvedou daně a poté, co od státu obdrží transfery.

kde:

• Y = (hrubý) důchod domácností,
• T = daně (přímé daně, které domácnosti odvádějí státu),
• TR = transferové platby od státu (přídavky, sociální dávky, důchody, podpory v nezaměstnanosti).

Logika: hrubý důchod snížíme o daně (odvody státu) a zvýšíme o transfery (peníze plynoucí od státu – přídavky apod.). Transfery proto zvyšují disponibilní důchod, aniž by za nimi stála aktuální produkce (nejde o platbu za výrobní faktor, ale o přerozdělení).

Disponibilní důchod má zásadní význam pro další makroekonomické modely, protože se dělí na spotřebu a úspory:

Tím se otevírá vazba na spotřební funkci a keynesiánský model (viz související otázka MUVS-EAM.26-7). Spotřeba se přitom skládá z:

• autonomní spotřeby (Ca) – nezávislé na výši důchodu (to, co domácnost musí koupit – jídlo, oblečení, bydlení),
• indukované spotřeby (c·Y) – závislé na důchodu (např. výše nájmu, služby, luxusní spotřeba), kde c je mezní sklon ke spotřebě.

Makroekonomický (magický) čtyřúhelník

Účel

Makroekonomický čtyřúhelník slouží k hodnocení úspěšnosti hospodářské politiky státu (vlády a centrální banky – ČNB) za uplynulý rok. Spojuje čtyři hlavní makroekonomické cíle do jednoho grafu, takže umožňuje rychlé vizuální posouzení, jak se ekonomice celkově dařilo.

Čtyři cíle (osy čtyřúhelníku)

Čtyřúhelník má čtyři osy, na nichž se vynášejí čtyři ukazatele:

V poznámkách je uveden konkrétní příklad nákresu s hodnotami: ekonomický růst 3 %, bilance kladná (+), inflace 2 %, nezaměstnanost 5 % – tedy „učebnicově“ zdravá kombinace.

Jak se čtvercový obrazec čte

Ukazatele se na osy vynášejí tak, aby větší plocha čtyřúhelníku znamenala úspěšnější hospodářskou politiku:

• tempo růstu HDP – čím vyšší kladné číslo, tím lepší → bod dál od středu,
• saldo běžných transakcí – směrem k vyrovnanosti/přebytku → dál od středu,
• nezaměstnanost a inflace – tyto „špatné“ veličiny se vynášejí obráceně, takže nízká inflace a nízká nezaměstnanost posunou bod dál od středu a plochu zvětší.

Platí tedy jednoduché pravidlo z poznámek:

Čím větší je plocha čtyřúhelníku, tím úspěšnější je hospodářská politika státu.

Proč „magický“ – cíle se vzájemně ovlivňují

Přívlastek magický vyjadřuje, že všechny čtyři cíle nelze plnit současně na maximum – jednotlivé cíle se navzájem ovlivňují a často jsou ve vzájemném konfliktu (trade-off). Poznámky to shrnují stručně: „Ty 4 cíle se ovlivňují.“ Typické konflikty:

• Inflace vs. nezaměstnanost – krátkodobě působí proti sobě (zachycuje to Phillipsova křivka, viz MUVS-EAM.26-8): snaha snížit nezaměstnanost expanzivní politikou bývá vykoupena vyšší inflací a naopak.
• Růst HDP vs. nezaměstnanost – propojuje je Okunův zákon: každý ~2% pokles HDP zvyšuje nezaměstnanost zhruba o 1 % (a naopak růst HDP nezaměstnanost snižuje). Nezaměstnanost je tak silně závislá na fázi hospodářského cyklu.
• Růst a dovozy vs. vnější rovnováha – rychlý domácí růst zvyšuje poptávku po dovozech, což může zhoršit saldo běžného účtu.
• Růst vs. inflace – příliš rychlý růst tažený poptávkou může vyvolat inflační tlaky.

Hospodářská politika proto vždy hledá kompromis mezi cíli; ideální „velký pravidelný čtyřúhelník“ je v praxi nedosažitelný, odtud „magický“.

Vazba na nástroje hospodářské politiky

Čtyřúhelník je výsledkové měřítko – cíle se ovlivňují nástroji fiskální politiky (vládní výdaje G, daně, transfery TR – viz MUVS-EAM.26-10) a měnové politiky (úrokové sazby, operace na peněžním trhu – viz MUVS-EAM.26-9). Hodnocení čtyřúhelníku za daný rok tak fakticky hodnotí, jak dobře vláda a centrální banka tyto nástroje použily.

Omezení HDP jako míry blahobytu

I když je HDP nejdůležitějším ukazatelem výkonnosti, jako míra životní úrovně a blahobytu má své meze (doplněno obecnou teorií oboru, poznámky se tomuto detailu nevěnují):

• nezachycuje stínovou (šedou) ekonomiku a netržní produkci (práce v domácnosti),
• nezohledňuje rozdělení důchodů ve společnosti (nerovnost),
• ignoruje kvalitu životního prostředí, vyčerpávání zdrojů a negativní externality,
• nezachycuje volný čas ani kvalitu produkce,
• pro srovnání životní úrovně mezi zeměmi/obyvateli je vhodnější HDP na obyvatele (per capita), případně přepočet paritou kupní síly (PPP).

Tyto výhrady vedou k doplňkovým ukazatelům (např. čistý ekonomický blahobyt, index lidského rozvoje HDI), které se používají vedle HDP.

Shrnutí (TL;DR)

• Makroekonomická výkonnost se měří soustavou národních účtů; hlavním agregátem je HDP = tržní hodnota finálních statků a služeb vyrobených na území státu za rok (územní princip – proto i Volkswagen vyráběný v ČR patří do českého HDP).
• Aby nedošlo k dvojímu počítání, sčítá se jen finální produkce / přidaná hodnota.
• HDP se měří třemi metodami: výdajovou (HDP = C + Ig + G + NX, „kolik jsme utratili“), důchodovou (HDP = NI + a + Tn, „kolik jsme vydělali“) a produkční (součet přidaných hodnot).
• Nominální HDP je v běžných cenách, reálné HDP ve stálých cenách (očištěné o inflaci); převod přes deflátor: DEF = (nominální/reálné)×100.
• Kaskáda agregátů: HDP → ČDP (− odpisy) → národní důchod NI (− čisté nepřímé daně) → disponibilní důchod YD.
• Národní důchod: NI = w + r + ú + z + s (mzdy, renty, čisté úroky, zisky firem, příjmy OSVČ) – součet důchodů před zdaněním.
• Disponibilní důchod: YD = Y − T + TR – to, s čím domácnosti reálně nakládají; dělí se na spotřebu a úspory (YD = C + S).
• Makroekonomický čtyřúhelník hodnotí hospodářskou politiku za rok přes 4 cíle: růst HDP (~3 %), nízká nezaměstnanost (~5 %), nízká inflace (~2 %), vnější rovnováha (saldo běžných transakcí). Čím větší plocha, tím úspěšnější politika; cíle se ale vzájemně ovlivňují („magický“ čtyřúhelník).